Naše cesta za oceán

Po delší pauze se opět hlásíme s osmou epizodou. Hodně jsme mluvily o životě v Americe v předešlých epizodách, a tak jsme si uvědomily, že jsme vlastně vůbec nemluvily o nás, o našem příběhu, jak jsme se do Ameriky dostaly, proč Amerika a jaká celkově byla naše cesta.
Buďme upřímní, že nás stejně všechny nejvíce zajímá život druhých. Minulost, příběhy, jejich starosti, ale i to dobré. My se obáváme, že ten náš příběh bude až moc normální. Žádně drama se nekonalo a ani, doufejme, konat nebude.

My jsme s Markét dlouho přemýšlely nad tím, jak to pojmeme. Naše cesty byly odlišné a tak se budeme každá snažit říct tu naší „story“ zvlášť, aby to dávalo smysl a mělo jakousi časovou posloupnost.
Snad se nám povede povyprávět ty naše příběhy tak, aby dávaly smysl, protože si na vše nevzpomínáme úplně do detailů. Ale asi tím vyprávěním se nám naše vzpomínky možná vybaví a my se tak dostaneme do jakési nostalgie a třeba si společně s vámi, kdo jste takhle někam vycestovali, zavzpomínáme.

Doufáme, že vám dodáme odvahu, inspiraci vycestovat a třeba předáme užitečné informace, které vám pomůžou k vaší cestě. Cestě za snem? Za plněním vašich cílů?

Markét 

Já jsem někdy v zimě v roce 2015 začala plánovat tu mojí cestu, ten Americký začátek. V tu dobu jsem studovala vysokou školu a byla jsem osamostatněná. A to teď říkám z toho důvodu, že jsem neplánovala cestovat za cílem se osamostatnit, protože jsem odešla od rodičů hned po maturitě do Prahy.
A protože jsem žila studentským životem, tak program Work and Travel se mi jevil jako taková ideální volba. Jednou z podmínek tohoto programu je právě být studentem VŠ nebo VOŠ.
Já musím řict, že Amerika nikdy nebyl takový můj sen.

Dva roky před tím, v roce 2013, jsem trávila léto ve Skotsku, kam jsem vyrazila hned po maturitě. A já si po tom řekla, proč to nezkusit někam dál, za oceán. Neměla jsem ale žádná očekávání, ani sny v tu dobu. Ani do toho nechtěla jít ani jedna z mých kamarádek. Já se přesto nenechala odradit.
Já jsem to zmiňovala v jednom mém příspěvku na Instagramu. Člověka to může lehce odradit, pokud má někam vycestovat sám. Ale ve výsledku se stejně musíte spolehnout sami na sebe, i když okolo sebe máte českou komunitu. Konkrétně u tohoto programu pracujete 40 hodin, někdy i 70 hodin týdně, abyste si vydělali dostatek peněz na bydlení a cestování. A díky tomu pak stejně nemáte čas na kamarády, se kterými jste do zahraničí vycestovali.

To první léto jsem se domů chodila víceméně jen vyspat, a i tak to bylo dost těžké, protože jsem bydlela s dalšími osmi lidmi v jednom bytě.
Asi mi dáte za pravdu, kdo jste na tomto programu byl, že to všechno zkloubit tak, abyste byli aspoň trochu spokojený a vše zvládali , tak je to někdy těžký.

Abych to trochu posunula, tak já jsem to první léto v Americe, v roce 2016, měla hodně náročné. Jak už jsem zmínila. Finance, bydlení, práce, ale i vztahy s těmi lidmi. Nebylo jednoduché být s těmi samými lidmi celý den.
Já jsem se snažila z toho dostat co nejvíc a brala jsem to takové, jaké to bylo.

Úplně jsem zapomněla zmínit, co jsem tady během toho léta vlastně dělala. Pracovala jsem v Delaware v jedné palačinkárně a v obchodě s plážovým oblečením. A potom v srpnu, po dvou měsících, kdy jsem byla upracovaná a zmordovaná, jsem poznala Lukyho. A kdyby vás zajímalo, jak jsme se poznali, tak jsem to zrovna psala tento týden v příspěvku na Instagramu.
Tak se to tím všechno otočilo, protože jsem najdenou nemusela všude jezdit na kole. Měla jsem také více dnů volna a přestala jsem řešit počet nadělaných hodin. Začala jsem více poznávat Ameriku a taky se mi tu začalo více líbit. Vždycky hrozně rádi vzpomínáme na ty naše začátky. Společně jsme doklepali to léto a potom následovalo moje, zasloužené, 3 týdenní cestování. Jezdili jsme autem po východním pobřeží a podívali jsme se až na Key West, Florida. Tenkrát jsme to jeli asi 18 hodin (2000km). Pro představu je to asi jako kdybychom jeli z Dánska do Itálie.

V říjnu jsem se vrátila zpátky do školy v Praze. V lednu 2017 jsem se vrátila do Ameriky na Estu (povolení vycestovat do Ameriky za turistickým účelem). Tak jsme to tu trochu pocestovali a já jsem byla poprvé na západě Spojených Států. Což bylo naprosto úžasné, protože ten západ je úplně jiný v porovnání s východem.

Pořád jsme nevěděli jak to budeme řešit, protože já jsem studovala. A tak jsme se domluvili s Lukym, že přijedu znovu na Work and Travel v roce 2017.
Po tom létě jsme začali už více řešit jak to budeme dělat do budoucna, protože moc možností není, jak tu být legálně nebo rezidentem. Luky neplánoval se vrátit do Čech nebo na Slovensko. On v tu dobu už byl americkým občanem, takže jsme věděli, že ta cesta bude sice dlouhá, ale my jsme neváhali do toho jít. Nebylo to tedy vůbec jednoduché rozhodnutí.
Asi bychom to řešili podobně, i kdyby Luky bydlel třeba v Číně. Tím chci naznačit, že bych se do Ameriky už asi nevrátila.

My jsme si tedy zažádali o K1 víza (snoubenecká víza) v lednu 2018.
Věc, která stojí za zmínku je ta, že my jsme se zasnoubili až po tom, co jsme si zažádali o snoubenecká víza. My jsme samozřejmě věděli, že spolu chceme zůstat a vzhledem k vzdálenosti, která mezi námi byla, jsme tu možnost měli až později, kdy jsme byli společně na dovolené na Islandu.

Vyřizování našich víz trvalo 10 měsíců, což bylo dost náročné. Schválili je nám v říjnu 2018. Já jsem v průběhu toho našeho čekání pracovala v Praze a školu jsem nakonec nedodělala.
Na konci listopadu jsem odletěla do Ameriky počtvrté a to už bylo natrvalo.

Když se teď nad tím zamyslím, tak bylo zvláštní, že všichni v mém okolí věděli, že se stěhuju. Neměla jsem potřebu něco tajit. A tak po tom všem papírování a době, která byla hrozně dlouhá, jsem se už těšila. Ale co jsem chtěla říct je to, že mi lidi v mém okolí, hlavně lidi z práce, kteří mě neznali tak dobře, znepříjemňovali život otázkami typu:
„A jsi si jistá?“
„Bude se Ti stýskat?“
„Co na to rodiče?“

Já jsem nikdy nevěděla co na tyhle otázky mám odpovědět, protože kdyby si člověk nebyl jistý, tak do ničeho podobného vůbec nejde a o něčem takovém vůbec neuvažuje.
Také jsem se asi měsíc v kuse s někým loučila, takže i z tohoto pohledu to bylo dost náročné.

Zároveň mě mrzí reakce z okolí mých rodičů, protože samozřejmě to není pro ně jednoduché, ale to okolí jim to také dávalo pěkně sežrat. Nevím, jestli je to českou povahou nebo tím, že pocházím z maloměsta, ale jejich reakce byli třeba:
„Ježiš, to já bych teda takhle svojí dceru nepustila!“
„To je hrozný! Takovou dálku!“

Tyhle reakce byly celkem nepřiměřené. Skoro na to ti lidé reagovali jako bych šla snad někam do války. Místo toho, aby ty moje rodiče podpořili a viděli na tom to pozitvní.
Nehledě na to, že jako Češi máme možnost do Spojených Států cestovat.

Ale je to kolikrát i naopak, kdy rodiče nechtějí své děti nikam pustit.
Takže se nenechte. Je to váš život, ne život vašich rodičů. I když to možná zní sobecky, ale když se všechno povede tak, jak si přejete, tak to podle mě stojí za to.

Ještě bych chtěla dodat, že my jsme fungovali po dobu 2 let ve vztahu na dálku. Ale ve výsledku si teď vážíme mnohem víc toho společného času.

Lucie

První myšlenky o cestě do zahraničí se u mě zrodily někdy v létě roku 2013. Hledala jsem možnosti jak a kam bych mohla vycestovat. Našla jsem agentury, které zprostředkovávají pobyty a práci v zahraničí. Protože jsem tou dobou už nebyla student, ale pracující, tak program Work and Travel u mě nepřicházel v úvahu. A proto jsem se zaměřila na možnost vycestovat jako au pair.

Na stránkách agentury jsem našla odkazy na blogy holek, které tou dobou už v zahraničí jako au pair byly. Nebo byly už zpátky doma, ale pořád jsem si mohla přečíst jejich příběhy po dobu jejich pobytu v zahraničí. Takže tyhle blogy mě hodně inspirovaly a dodaly ještě víc odvahy.
Zjistila jsem, že jako au pair, se dá prakticky vycestovat kamkoli. Mně ale lákala jen jedna země, a to Amerika. Říkala jsem si, že po Evropě můžu cestovat vždycky, kde je cestování tak nějak dostupnější a bez problémů. Viděla jsem výhodu v tom, že díky tomuto programu dostanete víza a svým způsobem budete „chráněni“ agenturou, kdyby byl nějaký problém.

Někdy v listopadu téhož roku mi byla přihláška schválena agenturou a já začala proces hledání rodiny. Bohužel jsem neměla štěstí. Rodin jsem měla na svém profilu dost, ale vždy si rodina vybrala někoho jiného. Po asi půl roce jsem se z programu odhlásila. Nechtělo se mi čekat a tak jsem si řekla, že teď asi vycestovat nemám, že ještě není můj čas. Tenkrát jsem i odešla z práce a tak pro mě bylo důležité aby se to začalo hýbat – odjezd nebo nástup do práce.
Nastoupila jsem tedy do nového zaměstnání. Ještě je asi důležité zmínit, že jsem také byla v dlouholetém vztahu, ale touha cestovat a poznávat byla silnější.
Během několika následujících měsíců jsem si skoro každý den říkala:
„Co kdybych vydržela, třeba jsem teď mohla být ve státech!“
„Co bych teď asi dělala?“
Nedalo mi to a začátkem roku 2015 jsem přihlášku podala znovu, tentokrát u jiné agentury. Seběhlo se to celkem rychle a já na Velikonoce mohla oslavovat přijetí přihlášky a zprovoznění profilu na stránkách agentury. Během prvního týdne se mi ozvala rodina a po několika skypech jsme se domluvili, že k nim pojedu.
Tenkrát jsem neřešila lokalitu, počet dětí a podobné věci. Měla jse radost, že hned první rodina má o mně zájem!
Ted už zpětně vím, že jsem si možná měla dát chvilku načas a porozhlédnout se i po jiných rodinách. Ale dostala bych se do stejné lokality? Protože díky tomu, že jsem jela k této rodině, jsem poznala velmi dobrou kamarádku a svého budoucího muže.
Není to zvláštní, že poprvé jsem čekala půl roku bez úspěchu a pak to najednou vyjde napoprvé?

V červenci 2015 jsem tedy odletěla. Přijde mi, že se to všechno odehrálo hrozně rychle. Let, několikadenní „školení“, kterými si ty au pair musí projít. Na vše si jen tak lehce pamatuju, ale ne nic do detailů. Byla jsem snad jen v nějakém nastavení a až později se mi to zase všechno rozeběhlo. Myslím, že jsem možná byla v šoku, nevěděla jsem pořádně co dělám, do čeho se hrnu, ale jednu věc jsem věděla naprosto přesně, a to bylo to, že dělám správnou věc.

Pokud procházíte právě procesem výběru rodiny, tak za sebe opravdu můžu ríct, abyste vybrali s rozmyslem a pro vás správně. Na skypu se moje rodina tvářila jako ti nejlepší a po příjezdu se začala ukazovat ta pravá stránka. Nechovali se ke mě úplně nejlíp, vadilo jim snad úplně všechno. Celkově jsme si zkrátka nesedli. Ale pořád jsem si říkala, že na tom nejsem ještě tak špatně, jako ostatní holky, které se občas dělí o své příběhy na Facebooku, tak jsem si řekla, že to u nich doklepu. Nechtělo se mi začínat zase někde od začátku, měnit rodinu a zvykat si na nové.

První 2-3 měsíce po příjezdu byly pro mě složité. Stýskalo se mi, zvykala jsem si na nové prostředi, lidi a celkově to byl pro mě kulturní šok. Ale půl rok se přehoupnul a já změnila názor. Začalo se mi tu líbit a začala jsem si to celkem i užívat (kromě rodiny, u které jsem bydlela). A já začala přemýšlet, že si tu svůj pobyt prodloužím. Přišlo mi, že čas utíkal rychle a mně se najednou nechtělo domů. Vnímala jsem to jako obrovskou výhodu v tom, že už jsem tu byla a mám tu možnost prodloužit, tak proč ne. Už mě to stálo spoustu peněz, energie a času.
Vztah, ve kterém jsem tenkrát byla, neobstál a život šel dál. Říkala jsem si, že teď si to konečně budu moci užít – jsem svobodná!
V dubnu 2016 tu za mnou přijela i mamka, takže o to víc se moje touha vrátit domů odložila.

Moje svoboda netrvala dlouho a já se seznámila s Tomem. Bylo nám spolu hezky, ale přeci jenom jsem měla obavy, jestli to zvládneme. Jak moc vážné to bude? Byla jsem tu jen na určitou dobu a možností jak tu zůstat moc není a hlavně ani nejsou zaručené.
Společně nás tenkrát dělilo 100 mil, dvě hodiny autem. Vídali jsme se jen o víkendech, ale také jen když se zadařilo.

Po roce jsem prodloužila s o mnoho lepší rodinou. S rodinou, u keré byla moje kamarádka, která v tu dobu odjížděla zpátky do Čech. Výhodou bylo to, že jsme se s rodinou už znali, věděli jsme něco málo o sobě.
Rozhodnutí prodloužit nebylo jednoduché. Zvažovala jsem všechna pro a proti, jestli dělám správné rozhodnutí. Nakonec jsem na nabídku s nimi prodloužit kývla a já se v červenci k nim nastěhovala.
Ve vztahu s Tomem nás podporovali, tak i pro nás bylo jednodušší se vidět a trávit spolu čas, kterého jsme moc neměli.

První rok byl pro mě hodně o cestování. Procestovala jsem východ. Byla jsem ve Philadelphii, New Yorku, Vermontu, Connecticutu, na Niagárech, v Severní Karolíně, v Miami, na Bahamách..
Tohle je obrovská výhoda au pair programu. Máte možnost cestovat a vidět i kus Ameriky.
Když jsem se stěhovala k nové rodině, s kamarádkou jsme procestovali západ USA (Las Vegas, San Francisco, Los Angeles) během asi 10 dnů.

Druhý rok jsem si užila o mnoho více. Vzhledem k tomu, že jsem měla lepší rodinu, tak jsem byla více v pohodě, uvolněnější a o mnoho méně ve stresu. Ale také jsem měla mnohem víc času na přemýšlení. Napadalo mě do čeho se vrhnu příště. Můj pobyt v Americe byl limitovaný a tak jsem zvažovala všechna pro a proti. Nebyla jsem si jistá, jestli tu chci zůstat. Za tu dobu jsem v America viděla a zažila to dobré i to špatné. Člověk opravdu musí dost popřemýšlet nad tím, jestli je to to nejlepší pro něj.
Já bych řekla, že jednou jak si zkusíte život v zahraničí, tak ten návrat zpátky domů už je náročnější. Sama jsem se otrkala a zjistila, že se dokážu postarat sama o sebe. Takže jsem měla myšlenky, že bych se i vrátila zpátky domů na chvilku a zkusila au pair nebo práci někde jinde v Evropě.

S Tomem jsme ale věděli, že spolu chceme být, tak nebylo co řešit.
A konec asi už znáte. Zůstala jsem tu. A jak se říká.. Člověk míní, život mění. Nakonec se z plánovaného jednoho roku v Americe stala doba na neurčito.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s