8 věcí, které zjistíte až životem v zahraničí

Už tomu jsou 2 měsíce, co tenhle podcast děláme a je docela neuvěřitelný, jak to letí!

Nahráváme opět po delší odmlce. Daly jsme si za cíl nahrávat každý týden a hrozně rády bychom tomu daly pravidelnost, ale vzhledem k tomu, že mezi sebou máme 3.hodinový časový rozdíl a každá máme svoje aktivity a plány, tak je občas boj se sejít. A pak jedna nebo druhá nemáme tolik času a podcast bychom nahrávaly na úkor kvality, což nechceme. A taky jsme jenom lidi, navíc ženy, takže ne vždy máme úplně tu správnou náladu o něčem povídat a u podcastu by to bylo hodně poznat. Tak jsme si řekly, že budeme nahrávat vždy hned, jak budeme mít obě prostor a možnost to sladit časově. V tomto případě tedy, bohužel, nemůžeme slíbit, že nové epizody budou každou středu tak, jak jste možná doposud byli zvyklí. A vy, pokud o ně nechcete přijít, nechcete kontrolovat, kdy vyjde další epizoda, tak nejjednodušší je nás sledovat na podcastových aplikací – iTunes a Spotify, kde jenom stačí kliknout na odběr a vy pak dostáváte upozornění. Pokud je nemáte, tak nás můžete sledovat na Instagramu, kde vždycky dáváme hned vědět, jak vyjde nová epizoda. A pokud ani Instagram nemáte, tak stačí nás odebírat na našem blogu, kde zadáte svůj email a na ten email vám pokaždé přijde upozornění, když na blogu přistane nový příspěvek. A to nejen nové epizody a články, ale nově i recepty. Takže pokud jste ještě nezaznamenali, tak minulý týden jsme přidaly náš úplně první recept. V našem prvním článku jsme vám přislíbily, že bychom vás tak trochu chtěly zasvětit do americké kuchyně a předat vám námi vyzkoušené recepty a jídla, které máme rády. Pokud nějaký recept vyzkoušíte, dejte nám vědět do zprávy na Instagramu nebo na emailu, jak se vám to povedlo, jestli vám chutnalo/nechutnalo a nebo nás označte ve vašem příspěvku #dvevesvete. Klidně nám také dejte vědět, pokud je nějaké jídlo, které byste chtěli vyzkoušet, ale nejste si jisti receptem nebo jak na to, tak my vám rády pomůžeme, pokud budeme moci a nebo pak přidáme recept na blog.

Dnešní epizoda 8 věcí, které zjistíte až životem v zahraničí vzniká docela spontánně, nijak jsme se na ni speciálně nepřipravovaly jako na naše předchozí tématické epizody. Tuhle epizodu jsme chtěly věnovat našim poznatkům a možná i takovému uvědomění si, co vlastně člověk zjistí až tím životem v zahraničí. Dneska chce kde kdo cestovat a žít v zahraničí, ale jsou věci, které si většina z nás neuvědomí a ani se na ně dopředu nepřipraví. A tak jsme se rozhodly, že těch pár našich poznatků vám dnes předáme.
Ještě než se k tomu dostaneme, tak na začátek se podíváme na naši angličtinu – jaká byla před tím, než jsme do Ameriky odjely poprvé, jak jsme se zlepšovaly a jak jsme na tom aktuálně, protože jste se na to docela ptali. Což je pochopitelené, protože asi každý z nás někdy zapochyboval, byl nervózní a stále se sám sebe dokola ptal, jestli zrovna ta moje znalost angličtiny je dostatečná, jestli mi lidé budou rozumět, jestli já jim budu rozumět a jestli si vůbec budu schopna objednat třeba i pití v restauraci.

Lucie

Já jsem měla angličtinu na celkem dobré úrovni. Angličtinu jsem se začala učit už na základní škole, někdy ve 3.třídě, kdy si musíte vybrat cizí jazyk, který se chcete naučit. A pak jsem ji měla i na střední škole. Angličtina byla vždycky jeden z mých oblíbených předmětů, ne-li nejoblíbenější, takže mi vždycky šla a neměla jsem s ní problém. To byl zrovna takový ten předmět, na který jsem se nemusela, kromě slovíček, učit a vždy jsem vše pochytila během vyučovací hodiny. Ale pak jsem se hlásila na vysokou a tam jsem musela dělat přijímačky z angličtiny a zjistila jsem, že mám teda velké nedostatky.
Nicméně, já jsem pak pracovala pro korejskou společnost v Čechách, takže jsem po nějakou dobu byla celkem aktivní v té angličtině. Kromě českých kolegů, jsem se té angličtině nevyhla, dokonce i počítač a programy byly v cizím jazyce. To mi celkem obohatilo slovní zásobu. Pak jsem tam měla asi rok pauzu.

Během toho mého prvního pokusu o vycestování jako au pair jsem se angličtinu nijak neučila. Spoléhala jsem na to, že moje znalost anglického jazyka bude dostatečná. I když ten stres z toho, abych se dorozuměla s rodinou, tam byl.
Když jsem se do tohoto programu přihlásila znovu, tak jsem začala chodit do kurzu angličtiny, ve stylu student-učitel, ale byla jsem tam nakonec jen dvakrát. Absolutně nic mi to nedalo, měla jsem pocit, že se nic nového neučím, a tak jsem to nechala tak, jak to bylo. Spoustu holek, které si vedly blogy, a já jsem je tehdy hodně četla, zmiňovaly jednu věc, že se angličtinu naučíš stejně až pobytem v zahraničí. A já to teď můžu jenom potvrdit. Nehledě na to, že americká angličtina je jiná, než ta britská, kterou se učíme ve školách. Navíc vy nevíte, jaké fráze, slovíčka přesně budete potřebovat. Jinou slovní zásobu budete potřebovat u Work and Travel, kde pracujete v kavárně nebo restauraci, a jinou, pokud odletíte do zahraničí jako au pair, kde se budete starat o děti, a tam děti stejně budou v různých věkových kategoriích. Tam potom využijete angličtinu jinak s batoletem a jinak s 10-letým dítětem.
V agentuře vám ale dají vědet, pokud budou mít pocit, že angličtinu moc dobře nezvládáte a doporučí vám třeba nějaké kurzy, atp.

Když už jsem se pak do Ameriky dostala, tak ze začátku to bylo celkem náročné, protože jak už jsem zmínila, tak americká angličtina je jiná od té britské, a já tak měla problém pochytit, co mi říkají. Ale pokud rodina už má zkušenosti s au pair, tak ví, že musí mluvit srozumitelně a pomalu, než si zvyknete.
Po asi 2 měsících se to zlepšilo a já neměla problém pochytit co říkají, ale naopak jsem měla problém vyplodit souvislou větu. Postupem času se dopracujete ke konverzacím, které už potřebují vyšší znalost angličtiny nebo slovíček, a já některeé věci musela složitě obepisovat, protože jsem neznala to jedno konkrétní slovíčko, takže to bylo celkem frustrující a do toho jsem ještě dělala chyby…
Zlom přišel kolem 9. měsíce. V tu dobu jsem poznala Toma, takže jsme si hodně psali, volali a já tak měla možnost procvičit obě varianty. Hodně slovíček jsem se naučila tím stylem, že jsem zjistila, jak se která slovíčka píšou, protože jsem před tím slyšela jen v konverzaci s někým a naopak ty, která jsem jenom viděla v psané formě, tak jsem zjistila jejich výslovnost.

Já bych určitě sama za sebe doporučila se ze začátku vyhýbat komunikaci v češtině a vyhledávat lidi, se kterými vás to donutí mluvit anglicky nebo v jakémkoli jiném cizím jazyce. I když já sama jsem tady měla rok kamarádku Češku, tak ale o to víc můžu porovnat tu změnu, kdy najdenou angličtina začala převládat v té denodenní komunikaci.
Musím říct, že za tu dobu jsem se neuvěřitelně posunula a dnes nemám problém se dorozumět. Sem tam se objeví pro mě nové slovíčko, slovní spojení nebo idiomy, které jsem mimochodem pro Američany typické a používají je hodně.
Já jsem třeba vždycky všem říkala, ať mě opravují, že ne vždy si tu chybu uvědomím, a když si ji neuvědomím, tak ji budu dělat pořád dokola. Takže to nebylo jenom pro mě, abych se v tom jazyce zlepšila, ale i pro ně, aby mi líp rozuměli. Ale jediný, kdo to kdy dělal a dělá, je můj manžel. A nejradši to dělá uprostřed nějakého našeho argumentu. Tedy, teď už ne, protože jsem se konečně naučila hádat! 🙂 Ale dříve mě uprostřed mého rozčilení zastavil a řekl, že tohle se ale takhle neřekne a opravil mě, což mě ještě více rozčílilo a on mi na to zaargumentoval tím, že když už mu nadávám, tak ať mu nadávám správně. A bylo po hádce.

Na závěr bych řekla, ať se toho nebojíte. Lidé v té cizí zemi se vám nebudou smát, nebudou vás hodnotit podle toho na jaké úrovni v tom jazyce jste. Já myslím, že většina lidí je zvyklá a i my Češi, když se bavíme s cizinci, kteří mluví česky, tak vždy tak nějak víme nebo odhadneme co chtějí říct. A takhle to mají ostatní s námi. Angličtinu se zkrátka doučíte za pochodu a dejte tomu čas.

Markét

Jak Lucka mluvila o vyhýbání se Čechům, tak já to teď zpětně vidím jako hroznou nevýhodu. Já jsem na tom programu tedy bydlela s Češkama, ne tedy všechny byly Češky, ale i jsem s nimi pracovala. Takže já jsem tu angličtinu nebyla tak nucená používat.
Já jsem právě viděla velkou výhodu v tom, že majitelka byla Češka, a ve finále to až taková výhoda, co se týká toho jazyka, nebyla.

A jak to mám tedy já? Já takhle tedy veřejně přiznávám, že angličtina je velké téma pro mě i aktuálně, protože já si v ním moc nevěřím, ačkoli si nemyslím, že ji mám špatnou. Pak to vypadá v běžné konverzaci tak, že když mluvím s někým, tak dělám takové chyby, které bych jinak vůbec neudělala, protože se soustředím, abych právě neudělala ty chyby, a tím, jak nad tím přemýšlím moc, tak akorát zbytečně řeknu nějakou blbost, kterou bych normálně neřekla. Takže si myslím, že mám pořád na čem pracovat. Hlavně co se týká psané formy, protože my doma mluvíme česky, takže já tu angličtina nepoužívám doma vůbec. Ale zase na druhou stranu právě musím řict, že jsem byla celkem na špatný úrovni s tou angličtinou, než jsem do Ameriky odjela poprvé. A shodnu se na všem s Luckou, co říkala, že se člověk rozmluví až, když pak do toho zahraničí vyjede.
Já jsem jí tedy nikdy před tím nemusela aktivně používat. Ze školy jsem uměla asi tak nějak to, co každý. Na vysoké škole jsem ji sice měla, ale to už se pak týkalo tématických okruhů přímo z oboru. Takže to byla taková ta slovní zásoba, kterou už asi nikdy v životě nepoužiji.


Jinak z angličtiny mám maturitu, mám tedy i státnice, ale žádné kurzy. Ale asi bych řekla, že znám takovou tu teoretickou angličtinu, kam dát správně jaký čas, atd. Rozmluvila jsem se pak až tady. Ale i tak musím říct, že mi to celkem trvalo, protože jak jsem nebyla nucená mluvit anglicky a navíc nejsem tak komunikativní člověk.
Já mám problém s tím, že mi záleží na tom, když už něco říkám, abych to říkala správně. Na jednu stranu obdivuji lidi, kteří mluví a je jim to jedno, že třeba i blbě a s chybami. Já právě nejsem ten typ, ale zase na druhou stranu, když se bojím nebo mám blbý pocit z toho, jak se vyjádřit, tak mi hodně pomáhá si to obrátit a říkat si, že je to jedno a že já bych se také nikomu nesmála, kdyby se někdo učil česky.

Stěhování se do jiné země je jedna z nejvíce děsivých a zároveň vzrušujících dobrodružství vůbec. Pro někoho může znamenat děsivou představu o neznámu, nových lidech, samotě, kultuře, novém životě celkově nebo strachu opustit všechno, na co je člověk zvyklý. I my jsme se tak cítily. A proto se podíváme na věci, které život v zahraničí s sebou přináší.

Následujích 8 bodů jsme neřadily podle nějaké důležitosti ani v pořadí, ve kterém vás to postihne, ale napsaly jsme si je tak, jak nás to napadlo a jak jsme se na nich shodly.

  1. Změníš toho hodně – hlavně sebe

L: Z většiny lidí se stanou hodně sebejisté osoby. Já jsem si začala hodně vytvářet svůj vlastní názor. Ne, že bych ho nikdy neměla. Ale ten vliv lidí, který okolo sebe máme, je přeci jenom velký, a tak dost dáme na lidi kolem sebe. Životem v zahraničí si uvědomíte, že ne všechno je tak, jak vám lidi prezentují a vy si začnete tvořit svůj vlastní názor, máte větší rozhled a naopak můžete předávat užitečné informace ostatním, a ne jen lidé z televize, nebo ti, kteří se nikdy nikam nepodívali, a kteří to samozřejmě ví a znají nejlépe a taky to trochu hrotí.
Taková celkem dost velká změna, která si myslím, postihne většinu lidí, kteří vycestují, je samostatnost a naučíte se spoléhat se sami na sebe. Já si dodnes pamatuji na den, kdy jsem se sama vydala metrem, v Americe, do centra Washingtonu DC. Já jsem z toho tenkrát byla úplně hotová. Ale v tom dobrém slova smyslu, že jsem byla hezky nervózní a úplně jsem nevěděla co od toho očekávat a jak ten den dopadne. A já jsem to zvádla úplně bez problémů. Neztratila jsem se, nezabloudila jsem a vrátila se v pořádku zpátky. Od toho dne jsem nabila takové sebevědomosti v sama sebe, že to dokážu a že to ve výsledku dopadne dobře. Dnes se nebojím kamkoli sama vyrazit a sama poznat nějaké nové místo. Ono je vždycky nejhorší udělat ten první krok a neříct si, že nemůžeš něco udělat, protože ten druhý člověk zrovna není k dispozici. Ale zkrátka do toho jít a nechat se těmi okolnostmi tak nějak donutit a ono vás to jako člověka posune dál.
Další věc, která se u vás změní, bude vaše pohodlí. Zvyknete si na změny a budete takový víc uvolněný a nakloněný těm změnám, a možná i častějšímu stěhování, cestování a vůbec přizpůsobování se různým situacím a podmínkám. Ne nadarmo se říká, abychom vystoupili z naší komfortní zóny. Ale je to tak, život je pak svým způsobem jednodušší.

M: Ty situace, že to člověk zvládne, tak ten pocit je pak k nezaplacení. Ty další kroky jsou už jen jednodušší a jednodušší. Člověk je nucený se přizpůsobit, ať už novému prostředí, kultuře nebo bude řešit problémy, na které by jinde nenarazil. Vzhledem k tomu, že člověk není v té pohodové bublině, kterou zmínila Lucka, tak si asi více srovná, co je důležité a co ne.
Problémy, které se dříve zdály být třeba i katastrofální, tak řeší jinak a s větším klidem. Zkrátka to tolik nehrotí.

2. Ztratíš přátele (možná i rodinu), ale najdeš si nové přátele a kontakty

M: Je tedy fakt, že se časem hodně protřídili lidé kolem mě. Lidé, se kterými jsem trávila čas. Tak nějak jsem zjistila, že nás spojovalo s některými jenom to, že jsme třeba ze stejného města nebo že chodíme do stejné práce a do stejné třídy. Ti lidé se vytřídili a zůstali jen ti, kteří byli a jsou pořád kamarádi a ten vztah se, mám dojem, s nimi více prohloubil a člověk si toho o to více váží.

L: Bohužel tohle je jedna z věcí, na kterou asi není moc lidí připraveno, že některé ty kamarády ztratíte, možná i rodinu, ale to, díky Bohu, není náš případ. Lidé jsou přející i nepřející a je jenom na vás, jak a jestli ten vztah na dálku budete udržovat. Vztahy na dálku totiž nejsou vždycky jen ty partnerské. Někteří vám stěhování se do zahraničí vyčtou a budou to brát automaticky jako konec přátelství, někdo zase zkrátka nechce mít kamarádku takhle daleko.
A to je v návaznosti na to, co jsem říkala o těch změnách. Začnete přemýšlet jinak, budete mít jiné pohledy na věc, jiné názory a asi tak nějak přirozeně se ty vztahy rozdělí a lidé si jdou vlastní cestou. Pozitivní na tomhle všem ale je, že si najdete kamarády nové a možná i z různých koutů světa.
Já dnes beru přízvuk jako jednu velkou výhodu. Z mého pohledu je to takový dobrý starter té konverzace s lidmi. Lidé se hodně ptají odkud jste, co tady děláte, jak jste se sem dostali. Ono je to možná občas už moc poslouchat tyhle otázky pořád dokola a stejně tak pořád dokola na ně odpovídat. Ale pokud nejste typ člověka, co by se lehce v zahraničí seznamoval, máte strach komunikovat v angličtině, tak tohle je nejlepší způsob jak začít. I právě pro vás, když ten přízvuk slyšíte u někoho jiného.

3. Ne vždy se vám bude líbit, kde zrovna žijete

L: Já jsem doposud žila ve 4 státech. I když porovnávat Oregon a Washington, navíc jsem pořád ve stejné lokalitě, asi nemá cenu. Ale už jsem schopna si vytvořit takový rozhled a názor na to, kde bych chtěla nebo nechtěla dlouhodobě žít. I cestování mi k tomu dost napomohlo. Já jsem takový teplomil a sluníčko k životu potřebuji, což severozápad Ameriky dost postrádá. Takže vím, že tady dluhodobě zůstat nechci a raději bych někam do tepla. Dnes už vím, co od toho chci, na co se soustředit při výběru určitého místa, na co si dát pozor, atd.
Ale je třeba se připravit, že na začátku nebudete bydlet podle vašich představ. Je třeba si uvědomit, že přestěhováním se do zahraničí začínáme všichni od píky a všichni se musíme dopracovat tam, kde chceme být. Já jsem také musela udělat krok zpět, když jsem si řekla, že se chci podívat do Ameriky, ale bylo to na úkor toho, že budu muset žít s někým, koho neznám, po pár letech, kdy jsem už měla svoji vlastní domácnost.
Není to jen o bydlení. Jsou to i ceny za bydlení, potraviny, daně, doprava, počasí, cokoli. Možná také uslyšíte narážky typu „Jsi se tam chtěl/a přestěhovat, tak si nestěžuj!“. Ale buďte v klidu. To neznamená, že se vám musí líbit všechno. Jako všude na světě vždy najdete to dobré, i to špatné. A krásné na cestování je to, že máte možnost poznat spoustu míst, udělat si přehled, co vám kde a jak vyhovuje a pak si vybrat lokalitu, kde chcete žít třeba po zbytek života.

M: Já musím říct, že mně to tady ze začátku nepřipadalo úplně ideální, v té oblasti, kde jsme. Já jsem tam, kam jsem poprvé přiletěla, tak tam jsem i zůstala a jsem doteď. Ale bylo to hlavně tím, že jsem si myslela, že Amerika je to, co vidím. Což byla pro mě, v té době, pravidelná cesta na pláž na kole. A až když jsem to tady začala více poznávat a začala jsem zjišťovat, co Amerika vůbec je a jak vypadá, tak to jsem musela jet 3 hodiny dál odsud. 🙂
Až později jsem si začala uvědomovat ty výhody tohoto místa – oceán, pláž a že tu není žádná kriminalita. Tak jsem si to tu pak oblíbila a myslím, že se odsud nehneme. Ale člověk nikdy neví. A máme takové možnosti, že se člověk v podstatě může sebrat a odstěhovat se na druhý konec Ameriky. Tak nikdy nevíte.

4. Propásnete narozeniny, svatby, …

M: Já jsem si tím připomněla pár oslav, na kterých jsem chyběla. Ale přiznám se, že tohle nějak moc neprožívám. To když už mi je něco líto, tak Vánoce. Ale narozeninových oslav je u nás v rodině tolik, že to bych pak nedělala nic jiného, než tady truchlila každý týden. 🙂 Takže to opravdu moc neřeším. A svatbu jsem u nikoho, zatím, nezmeškala. Ale když by to bylo v mých silách, tak zrovna na svatbu bych se snažila přiletět. Nemůžu to porovnat. Nicméně je asi potřeba se na tohle nějak připravit, protože ať už z časových důvodů, dovolené v práci nebo i financí si to člověk nemůže dovolit.
Já bych se spíše obávala situací opačných, že se doma něco stane a já nebudu moci odcestovat, protože tady, když například čekáte na veškerá povolení, které zahrnuje i povolení vycestovat a legálně se pak vrátit, které někdy trvá třeba i půl roku. Tak se zkrátka nemůžete jen tak sebrat a odletět. Naštěstí tohle období máme obě už za sebou.

L: Tohle je jedna z těch věcí co mě celkem dost štve, že tam právě třeba na ty Vánoce nemůžu být, ale třeba i ty narozeniny. Fotky, videa, skype vám ten přímý kontakt, ten moment té narozeninové oslavy nebo svatby, nikdo a nic nenahradí. Nejvíc se to asi týká lidí v naší věkové skupině, kdy je příliv svateb, novorozeňat, koulaudaček. Ty šance jsou takový, že se nebudete mít možnost toho všeho účastnit. Tím, že budete dost limitovaní dovolenou, kterou si můžete v práci vzít a penězmi. Ne všichni si můžou dovolit cestovat do Čech několikrát do roka, někdo ani ne jednou do roka. Takže potom pravděpodobnost, že se trefíte do nějaké významné události, je celkem malá. Je třeba se připravit na okolnosti, které vám budou bránit vycestovat a nedostanete se do Čech. A taky možná nestihnete během té návštěvy vidět všechno a všechny.
Realita je taková, že vám to bude líto, ale život jde dál.

5. Kulturní rozdíly

L: Kulturní rozdíl v zemi, do které jste vycestovali nebo se přestěhovali, je takový největší zlom, který buďto ustojíte nebo ne a vrátíte se.
My teď samozřejmě porovnáváme kulturní rozdíl v Americe, ale ono to bude asi hodně podobné kdekoli jinde. Lidé, zdravotnictví, obchody, atd. To jsou věci, na které si budete zvykat dlouhodobě, poznávat a zjišťovat nové věci, co, kde a jak funguje. Něco vás mile překvapí, něco ne. U něčeho se budete radovat, že to funguje lépe nebo je lepší než v Česku, u něčeho zavzpomínáte a budete si přát, aby to bylo přesně jako je to v Česku. To je různé.
Co se týká lidí, tak tam se nejspíš budete potýkat s největším rozdílem vůbec, a pokud vám nesedne natura, výchova nebo humor lidí, tak to může být dost problém. Já jsem tady za tu dobu potkala lidi, se kterými jsem si neměla co říct, ale i lidi, se kterými sdílím stejný styl humoru, stejné životní hodnoty nebo zájmy. Ale budou i momenty, kdy si budete klepat na čelo jaké všechny typy lidí potkáte. Ale jak jsme zmínily v prvním bodě, že změníte sebe, tak tím, že budete mít rozhled a jiné názory, tak vám všichni ti „divnolidi“ budou připadat normální, sžijete se s tou společností, kulturou a zvyknete si.

M: My jsme to částečně naznačovaly ve dvou epizodách Ze života v Americe (v obou částech). Kde jsme tak nějak ty kulturní rozdíly naťukly v jiných ohledech. Jsou to věci, na které vás nikdo nepřipraví, bez ohledu na to, do které země se člověk chystá.

6. Vážení si víc toho, odkud pocházím

M: Za prvé mám pocit, že bych si asi nevážila více toho, odkud pocházím a celkově kde jsem vyrostla, pokud bych do toho zahraničí neodešla. Alespoň si to myslím. Já tedy pocházím ze Šumavy, nevím, jestli jsem to už v některé epizodě neříkala. Myslím, že se hodně liší názory lidí na Čechy nebo na rodná města, apod. U těch, kteří nikde nebyli a je pro ně Praha daleko a názory lidí, kteří jezdí a létají pravidelně nebo v zahraničí žijí.
Teď to nemyslím vůbec zle, že někdo nemá možnost nebo nechce cestovat, ale já jsem třeba byla ten typ člověka, co na Sušici pořád říkal jaká je malá a že se tam nic neděje a nic tam není. Na jednu stranu mám takový pocit doteď, ale spíše v tom ohledu, že si neumím představit tam žít a pracovat.
Za poslední dva roky musím uznat, že jsem se tam vždycky hrozně těšila a těším pořád. Myslím si, že na tohle měl hodně vliv život jinde a že absence toho všeho způsobila, že jsem si uvědomila, jak je to Česko pěkné.

L: Já jsem vždycky hrdá na to, když někomu, koho ještě neznám, můžu říct, že jsem z Čech a že jsem Česka. Mám radost, když mi řeknou, že už tam byli, chystají se nebo by si přáli se do Čech jednou podívat. A ti, co už tam byli, tak jsou vždycky nadšení a jak se jim tam moc líbilo. Nejvíc mě těší, když těm lidem můžu říct nějaké, pro ně nové, informace. Také když se ptají a zajímají se a já jsem ta, která je do toho zasvětí a ty informace jim předá.
Největší radost mi dělá, když v Americe narazím na něco, co pochází z Čech. Ať už je to pivo nebo nějaké jídlo či restaurace.
Vážím si ale ne jenom toho, odkud pocházím, ale i některých věcí, co v Čechách máme. Ono je fakt, že některých věcí si člověk začne vážit až tím odstupem.

7. Změna pohledu na Česko a Čechy (lidi)

L: Já jsem na Čechy, jako lidi, názor nezměnila. Ani jsem ten názor neměla nikdy špatný a o to hůř se to teď hodnotí nebo vytváří názor jiný, když už nejsem v tom dění. My jsme se bavily v 7. epizodě Ze života v Americe – 2.část, kde jsme se bavili o lidech. Tam jsme se snažily porovnat Čechy a Američany, a zároveň jsme tak trochu nastínily náš názor na lidi v Česku a Americe.
Jediné, z čeho si dnes můžu vytvořit názor o lidech v Česku je to, co mi kdo řekne, jsou to komentáře nebo diskuze na internetu. Občas když je ale čtu, tak bych ten názor neměla dobrý. Ale zase na druhou stranu teď byla 2x sbírka pro Ivanku Danišovou, přišlo mi neskutečné, za jak krátkou dobu byli lidé schopni darovat tolik peněz. V tomhle případě si myslím o lidech v Česku jen to dobré. Já bych to tímhle asi uzavřela. Já se vždycky rozpovídám. 🙂 Zkrátka jsem názor na lidi v Česku nezměnila. Tečka!
Ale změnila jsem pohled na Česko, Republiku jako takovou. Já jsem vždycky říkala, že Česko je pro mě malá země, že se tam nedá nic dělat, a že potřebuju někam jinam, kde je víc prostoru a možností. A já dnes zjišťuji, že stejně nejkrásnější místo jsou Čechy. Že tam máme tolik krásných míst a historie. Krásné restaurace a kavárny, které v Americe horko těžko nacházím.

M: Já si nemyslím, že by Češi neměli rádi Česko, ale že si pořád tak jako stěžují, přitom nemají na co si stěžovat, si myslím já. Něříkám, že Česko je dokonalé, ale jak jsme říkaly, každá země má své plusy a mínusy. Teď se opravdu snažím vidět ty pěkné věci na Česku, protože když zmíním zdravotnictví, mateřská, levné a zároveň kvalitní potraviny, pojištění, atd., tak si opravdu myslím, že si Češi nemají na co stěžovat.
Dříve jsem si právě říkala, že Češi jsou ti otrávení lidé, nepříjemné prodavačky a teď už to spíše přehlížím. Neříkám, že to tak není, ale už se na to vůbec nezaměřuji.

8. Rodina a odloučení

M: Vždycky, když jsem byla v Čechách, tak jsem to brala tak jako automaticky, že o víkendu jedu domů za rodinou. Ale ve chvíli, kdy jsem začala ta léta trávit jinde, tak mi nějak začalo více docházet jak je ta rodina důležitá. Tím opět nechci říct, že jsem si toho před tím nevážila, ale spíše jsem to brala automaticky a začala jsem si toho vážit mnohem více, až když jsem byla tak daleko.
Není to tak, že když se něco děje, sednete do auta a dojedete domů. Kéž by to tak šlo! Dříve jsem trávila více času s kamarády, byla venku a na různých akcích. Postupem času jsem začala ty dny a večery trávit raději doma s rodinou. Chtěla jsem ten čas, kterého nebylo moc, využít společně.
Možná tohle souvisí i s věkem, ne jenom s životem v zahraničí a s tím odloučení.

L: No, já vám to musím říct. Ať si budete říkat, jak chcete, že vám se stýskat nebude, že jste hrozně moc samostatní. Tak mi věřte, že se vám stýskat bude. Já si to totiž říkala taky. Ale i já mám city a i mně ta rodina chybí. Samozřejmě bych si přála je vidět častěji než jednou do roka. I když loni jsme byli v Čechách po 3 letech. A i když možná nedávám hned najevo svoje city a ten smutek, tak i mně se to odloučení týká. Je mi čas od času smutno. Myslím, že tohle prožije většina z nás, kdo jsme daleko od rodiny, že i když jsme v tom zahraničí obklopeni lidmi, které máme rádi, tak se občas cítíme osamělí. Že příležitostně prožíváme nějaký splín. Ale ono to pak zase přejde a je nám zase dobře tam, kde jsme. A neměnili bychom!

Dejte nám vědět, pokud žijete v zahraničí, jestli jste si uvědomili podobné věci jako my. Také bychom byly moc rády, kdybyste nám napsaly, jaká témata podcastu byste chtěli příště a pokud budete mít čas navíc, budeme rády, když nás ohodnotíte v aplikaci Podcasty na iTunes nebo na Spotify.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s